Auditorium maximum (Filosofická fakulta)
Situace v umístění Filozofické fakulty byla po zřízení Masarykovy univerzity vnímána jako nejhorší. K přednáškám a seminářům byla zpočátku k dispozici pouze novorenesanční budova bývalého sirotčince na dnešní ulici Gorkého. Ta však zdaleka potřebám fakulty nepostačovala, řada předmětů se vyučovala i na Právnické fakultě a v dalších budovách umístěných porůznu po městě Brně. Proto dnešní, tehdy nově vznikající, areál Filozofické fakulty zažíval na počátku 20. let relativně horečnatou stavební aktivitu. K historické budově sirotčince (dnešní budova A) byla nejprve přistavěna budova další (B) spolu se spojovacím traktem. Novostavba byla vytvořena v duchu historizujícího tvarosloví, které organicky navázalo na o půlstoletí starší dům. Opačnou stranu areálu, dnešní ulici Grohovu, pak opanoval komplex provedený již v dobovém puristickém slohu. Měl přechodně uspokojit zbývající katedry Filozofické fakulty, ale také nabídnout dostatečně reprezentativní prostory, které měly odpovídající zázemí poskytnout i pro vedení univerzity. Mimoto byla v závěru druhého patra realizována aula, jež se v roce 1924 stala historicky druhým auditoriem maximem vybudovaným Masarykovou univerzitou.
V nové celouniverzitní aule se v roce 1924 začaly odehrávat univerzitní slavnosti, přednášky hostujících profesorů (i když tyto se zčásti odehrávaly nadále i ve starší aule na Lékařské fakultě na Úvoze) a inaugurace rektorů. Prvním zde do funkce uvedeným rektorem byl dne 31. března 1924 v pořadí pátý rektor Masarykovy univerzity František Weyr.
Ve správě Archivu MU se nachází malba akademického malíře Františka Hlavici, který v době první republiky pro univerzitu vytvořil několik uměleckých děl. Námětem tohoto obrazu je okamžik slavnostního uvítání T. G. Masaryka v aule dne 22. června 1924. Autor malby, který se události osobně zúčastnil, ji svým realistickým pojetím ztvárnil jako skupinový portrét, na kterém jsou zachyceni zleva: S. Souček, B. Baxa, F. Berka, A. Hamsík, B. Kužma, A. Beer, F. Weyr, T. G. Masaryk, V. Tuscher, J. Vacek, E. Babák, J. Kallab, J. Woldřich, V. Rosický, V. Vondrák, J. Krejčí a K. Engliš. Ústředními figurami kompozice jsou pak kromě prezidenta T. G. Masaryka ještě student Právnické fakulty Vladimír Tuscher, který pronáší zdravici za studenty univerzity a v popředí stojící František Weyr, oděný v rudém taláru. Barva oděvu jej odlišuje od zbytku akademického senátu a je odznakem jeho funkce, neboť v probíhajícím školním roce 1923/24 František Weyr zastával pozici rektora Masarykovy univerzity. Ztvárněná slavnost se odehrála v dnešní aule Filozofické fakulty, jejíž interiér je na malbě dobře rozpoznatelný.
Osobnost prezidenta Masaryka určila obrazu problematický osud, neboť pro totalitní režimy – nacistický i komunistický bylo jeho odkaz velmi nepohodlný. I pouhé Masarykovo jméno mizí z názvu univerzity jak v období protektorátu, tak i v éře socialismu. Odstraňování Masaryka z veřejného prostoru zasáhlo i obraz, který původně tvořil výrazný reprezentativní objekt v zasedací místnosti akademického senátu. Po roce 1948 je předán Moravskému zemskému muzeu k uložení v depozitáři. V době politického uvolnění roku 1968, kdy se uvažovalo i o návratu Masarykova jména do názvu univerzity, byl obraz vysokou školou vyžádán zpět, avšak po změně politické situace opět rychle na dalších dvacet let zmizel, tentokrát na půdu Filozofické fakulty. Polozapomenutý byl v roce 1988 „objeven“ archiváři univerzitního archivu, kteří jej očistili a připravili na výstavu u příležitosti 70. výročí vzniku univerzity. Těsně před otevřením výstavy v létě roku 1989, byl na příkaz vedení univerzity svěšen a vrácen do archivu, kde dodnes patří ke klenotům sbírky obrazů Archivu Masarykovy univerzity. K jeho vůbec prvním vystavení na veřejnosti došlo v únoru 2020 v rámci slavnosti Masarykových dnů. (Tomáš Zapletal)
